česko-polská internetová stránka   czesko-polska witryna internetowa

Mróz czy oddany cios?
czyli jak Czesi oceniają Polskę w kontekście klęski brukselskich negocjacji na temat tzw. konstytucji

Europejski mróz nadszedł ze wschodu
twierdzi w jednej z najpoczytniejszych czeskich gazet "MF Dnes" (13.1.2004) politolog Jiří Pehe. Jego tekst został dzień później opublikowany w prestiżowej gazecie internetowej neviditelnypes.cz i ... wywołał mniejszą burzę. Ale po kolei, czeski politolog wrócił do tematu klęski brukselskich negocjacji na temat tzw. konstytucji europejskiej. Pehe odrzucił tezę, iż przyczyną niepowodzenia był konflikt małych i dużych państw, jego zdaniem uwidocznił się tu inny spór: "dwóch kultur - Wschodu i Zachodu".
Jednoznaczną winę za zablokowanie brukselskich rozmów zdaniem czeskiego politologa ponosi Polska - "nowy i najbardziej problematyczny członek ze wschodniej Europy", ta, bowiem naruszyła jego zdaniem mrówczą drogę do kompromisu. A przy tym właśnie państwa wschodnie powinny dostrzegać to, iż poszerzenie UE to "akt solidarności ekonomicznej oraz transfer politycznego i prawnego know-how, które mają pomóc zacofanym państwom w ich modernizacji oraz stabilizacji demokracji" a nie burzyć żmudnie osiągnięty kompromis. Pehe, utożsamiając się z "publicznością zachodnioeuropejską" wyraża swe zdziwienie, że kraje kandydujące zachowują się tak, jakby to nie one wchodziły do UE, ale Europa zachodnia. Pehe przytacza przykłady: czeski prezydent Klaus ma czelność pouczać zachodnich polityków, były węgierski premier Orbán jest tak samo arogancki. Dzieło skazy dokonała jednakże "biedna Polska", która "zniweczyła proces integracji". Warto przytoczyć całe zdanie, w którym Pehe (gwoli jasności, przez pewien czas był on doradcą prezydenta Havla) ocenia Polskę i nie tylko: "Polacy oraz kolejne wschodnioeuropejskie narody wprawdzie UE nie mogą nic zaoferować (ale będą dużo brały), lecz pomimo tego roszczą sobie prawo do wyraźnej asymetrii w procesie decyzyjnym kosztem państw, które poszerzenie będą finansowały." Autor dalej wschodnim Europejczykom zarzucił, iż w UE dopatrują się krowy do dojenia a nie widzą, iż to jest "wspólne dzieło europejskie". Sabotaż brukselskich negocjacji przynosi korzyść w końcu Putinowi - podsumowuje autor swój tekst.
Tyle omówienie tekstu, jakich w prasie zachodnioeuropejskiej zapewne wiele. Ale tym razem autorem jest Czech (współpracownik Havla wprawdzie, ale jednak Czech). Lecz nie minęła nawet doba i w dwóch najbardziej prestiżowych gazetach internetowych pojawiły się teksty polemizujące z artykułem Jiřiego Pehe.
Gazeta internetowe bristkelisty.cz opublikowała tekst Petra Janskiego pt. "Polski sabotaż". Jánský wywody Pehe określa jako "ostre i dziwne" i przypomniał, iż w Brukseli w rzeczywistości chodziło o co innego. Mianowicie o zasady z Nicei, z którymi kraje kandydujące ruszyły do plebiscytów. Dopiero potem pojawiła się konstytucja zmieniająca zasady na korzyść Niemiec i Francji. "podczas meczu ktoś spróbowała zmienić reguły. Podczas gdy republika Czeska nawet się nie zarumieniła ze wstydu, nie wytłumaczyła ludziom, co się zdarzyło i milcząc zaakceptowała nowe reguły, Polska powiedziała NIE." Polska przy tym swoją pozycję oznajmiła na długo przed Brukselą. W tym przecież nie ma nic złego - twierdzi Jánský. Smakowitsze są kolejne zdania: "Wcale się nie dziwię Polsce, która ma swe historyczne doświadczenia z Niemcami a zawsze zachowywała się o wiele bardziej bohatersko aniżeli Czechosłowacja, że broni się przed nowym uzależnieniem od tego mocarstwa. Dziwię się republice czeskiej, że Polaków nie rozumie i nie wesprze ją."
Jánský jednakże nie poprzestał na krytyce Czech i pochwalę Polski. Jego zdaniem Zachód ma dług wobec Wschodu: "Byliśmy częścią Europy i głupia oraz tchórzowska polityka dużych państw, wręcz ich zdrada, nas z Europy na długie lata wyrzuciła." Więc to nie my się mamy wstydzić, ale Zachód winien nam przynajmniej przeprosiny. Jánský na sam koniec zaznaczył, iż spodziewa się także przeprosin pana Pehe w stosunku do tego "biednego, ale dumnego kraju", mając niewątpliwie na myśli Polskę. (www.britskelisty.cz)
Václav Vlk na tych samych lamach, co i Pehe (www.neviditelnypes.cz) z kolei stwierdził, iż "Wschód oddaje cios", już na wstępie przytoczył historyczną odpowiedzialność Zachodu za hitleryzm i stalinizm (Zachód... "pozostawił całą połowę Europy Stalinowi"). Innymi słowy, jeżeli dziś Europa zachodnia będzie cokolwiek dawać swoim wschodnim sąsiadom, nie będzie to nic innego niż jedynie zapłata starego długu. "Zresztą duże finansowe przywileje, wakacje podatkowe oraz niskie wynagrodzenia dla pracowników na Wschodzie już dziś są o wiele wyższą wartością niż to, co od UE dostaliśmy lub dostaniemy." Sęk w tym, iż przychodzi inna Europa Wschodnia, niż sobie wyobrażali na Zachodzie. "Postawa Polski, Węgier i częściowo Czech oraz Słowacji podczas negocjacji na temat konstytucji europejskiej jest tylko oddaniem ciosu. Państwa te zanadto dobrze pamiętają, co to oznacza, gdy mówi się o nich bez nich. Zanadto dobrze pojęły arogancję Francji i Niemiec, kiedy nam powiedzieli, że jedyne, do czego mamy prawo, to stulić pysk." Nie mamy co prawda tak lśniących czystych butów, nie mówimy oksfordzkim angielskim, ale nie chcemy się znów znaleźć w nie-bycie - tłumaczy istotę "ciosu ze wschodu" Václav Vlk.
Takie komentarze napawają optymizmem. Są ważne, tym bardziej, iż oficjalna Praga jakoś dziwnie w tych sprawach milczy i zachowuje dwulicową wstrzemięźliwość. Choć nie do końca: czeski prezydent Václav Klaus fiasko rozmów brukselskich przywitał i twierdził, iż żadnej konstytucji Europa w ogóle nie potrzebuje....
oprac. V.Petrilák
15.1.2004

Čeňek M.Kadlec: Hry o hranice
Haló noviny Přílohy pondělí 29. prosince 2003 

Počátek dvacátého století probíhal ve znamení převratných událostí, které výrazně změnily mapu střední Evropy. Porážka Německa a Rakouska dala průchod i snahám Čechů a Slováků o vytvoření samostatného státu. Byli také Rakouskem za to obžalováni, že mu uloupili Čechy, Moravu a Slezsko. Jak konstatoval v korunní radě 27. září 1918 tehdejší rakouský ministerský předseda Hussarek, největším problémem byla otázka československá. Československé nároky, zejména nárokování historických území, znamenaly rozbití monarchie. Versailleský systém hranic nezabezpečil existenci svazku Čechů a Slováků na dlouho. Již od počátku mělo Československo silné odpůrce u svých sousedů, jimž sekundovaly minority hostující v Masarykově republice, které svůj nepřátelský vztah k majoritě přizpůsobovaly momentální dějinné konstelaci. Určitě nadsazené nebylo, jestliže tato etnika byla pro své projevy pokládána za velmi proměnná a nestabilní pro klidné soužití.

Po válce spojenci nemohli reagovat jinak, než že podíl těchto etnik na rozbití Československa a jejich neschopnost adaptability, promítli do postupimských ujednání.

Předpokladem nastolení poválečného míru, zejména pro sousedy Německa, mělo být uzavření mírové smlouvy. K tomu bylo nutné připravit systém dílčích úprav hranic. Podobně jako ostatní sousedé Německa, připravovala se v době londýnské emigrace i československá vláda.

ukázka -  Část ze čtvrté kapitoly.

Hranice ČSR po 2. světové válce (ukázka)

V rámci zahájení příprav mírové konference v osvobozeném státě se

charakter požadavků převážně opíral o historické hranice, a po zkušenostech z poslední války byl nezanedbatelný i stimul obranný. První schůze byla svolána na 20. června 1945, jejími účastníky byli členové ministerské komise. Po seznámení s poznámkami prezidenta Beneše byl projednán návrh korekcí hranic. Z poznámek vyplynula hlavní zásada, aby z československého území nebylo nic odstoupeno ve prospěch Německa a Maďarska, a stejně tak, aby byla vyloučena anexe cizího území a pohlcení cizího obyvatelstva. V té době byly v paměti ne příliš staré zkušenosti, jak může menšina ohrozit vnitřní bezpečnost státu, a přispět k rozpoutání vnějšího konfliktu. S ohledem na toto hledisko byl odmítán i požadavek Lužičanů, připojit celou Lužici k ČSR, neboť v promíseném obyvatelstvu byla početná německá část. Z pokynů je již patrná jednoznačná zásada - neposkytnout pro sudetské Němce kompaktní území - což bylo v londýnské emigraci předmětem dlouhých diskusí, k tomu přispěl odpor široké veřejnosti. Po celou dobu války veřejnost spolu s domácím odbojem, a stejně tak i vojáci zahraničního odboje včetně některých členů londýnské vlády, projevovali zásadní nesouhlas, spojovat transfer s územím vymezeným pro sudetské Němce.

Po seznámení se s principy, projednala ministerská komise jednotlivé návrhy, které, jak ukázal další vývoj, nebyly konečné.

Z první schůze ministerské komise pro otázky hranic, která se konala 20. června 1945 v Černínském paláci, vyplynulo:

1. Úsek Ratibořsko - Kladsko: Pro tento úsek až k oblasti Valdenburské přijala Komise návrh, který korespondoval s požadavky z dvacátých let.

2. Úsek německý až k rakouským hranicím: Komise vyloučila korekturu hranic, která by zahrnovala celou Lužici. Doporučila hraniční čáru, která sestupuje na severní svah pohraničního pohoří a zahrnuje oblast města Valdenburgu s okolím, celou kamenouhelnou pánev žacléřskou, Gotesberg, Landenshut a zejména železniční uzel Hirschberg tak, aby i železnice Žitava - Neupaka (Nová Paka) připadla k Československu.

3. Úsek rakouský: Komise doporučila, aby tento úsek byl podroben novému zkoumání. Doporučila některé úseky na Jindřichohradecku a Břeclavsku. S ohledem na projekt labsko-odersko-dunajského průplavu požadovat takovou hranici, aby řeka Morava šla výlučně po československém území. Z vodohospodářských důvodů se považovala za nutnou rektifikace hranic mezi Vranovem a Znojmem tak, aby řeka Dyje oběma svými břehy probíhala po našem území. Ze stejných důvodů bylo doporučeno, aby při rektifikaci byla řešena otázka moravské a rakouské Dyje. Obě by měly probíhat po našem území tak, aby bylo dosaženo přímého spojení České Velenice - Laa - Zahen - Hohenau.

4. Slovensko: Jelikož Komise dosud nebyla seznámena se stanoviskem Slovenské národní rady, omezila se pouze na rektifikace:

a) Rozšíření Petržalského předmostí.

b) Vyrovnání hranice v úseku Čata - Šahy - Balašské Ďarmoty s požadavkem na Banréve.

c) Úpravu hranic pod Košicemi mezi Hydosnemety a Novým Mestom pod Šiatorom až po železnici vedoucí z Miskolce do Košic. Vyrovnání hranice na Tisu tak, aby města Pácin, Risce a Sátoraljaújhely připadly k Slovensku, a aby byla zajištěna železnice Csop - Sátoraljaújhely. Tím by celé Slanské vrchy připadly ke Slovensku.

Komise zároveň doporučila odmítnout rektifikaci hranic v náš neprospěch na Těšínsku. Požadavek na Horní Slezsko byl v záloze.

V dalších kolech mezi jednáními československé vlády se rektifikací hranic již zabývala meziministerská komise pro přípravu mírových jednání - Subkomise I. (územní), zastoupena ministerskými úředníky, na jejíž jednání byli podle potřeby přizváni zástupci krajů, orgánů a institucí. Je to patrné z druhé schůze 22. listopadu 1945, kde došlo k první součinnosti s místními orgány. Zásadní tři návrhy úpravy hranic na schůzi přednesl zástupce Zemského národního výboru v Brně arch. Kumpošt: 1. Posunutí hranic do Rakouska v části na západ od řeky Moravy. Tento návrh vycházel z velmi staré představy vybudování komunikačních tepen: dunajsko-oderského průplavu, železnice a dálnice na pravém břehu řeky Moravy, za spoluúčasti Rakouska. Podle projektu územní pás podél řeky představoval necelých 1000 km2, což představovalo asi 49 obcí. V této souvislosti arch. Kumpošt připomenul potřebu, vyhradit v mírových smlouvách Československu vliv na vodní režim v horním toku Dunaje až k Řeznu, což by jednak mohlo řešit nejen záplavy v horním toku Dunaje až k Řeznu, a záplavy u nás, ale i splavnost Dunaje, od Bratislavy do Komárna, v letních měsících.

2. Návrh byl rovněž územní, šlo o připojení rábského kolena západní Dyje k Československé republice. Tento návrh byl pro překročení Benešových zásad odmítnut. 3. Návrh se týkal aktivní účasti ČSR na odsunu Němců do Rakouska.

K rakouským hranicím se vztahoval také návrh Místního národního výboru v Českých Velenicích. Pro poměrně značný rozsah rektifikací byl návrh odložen s tím, že je třeba požadavek na místě prošetřit.

Na úseku severních hranic byla řešena otázka transversálky na severním svahu Krkonoš; projednával se s tím související problém peáže přes polské území (Nisa - Otmuchov - Kamenec).

Otázka rektifikace slovensko-maďarských hranic nebyla pro neúčast slovenského delegáta projednávána.

Z prvního a druhého jednání vzešly základní představy o rozsahu požadovaných rektifikací hranic. Nebyly ale konečné, na Hraniční referát docházely stále nové a nové návrhy, které po technickém zpracování a projednání základní představu precizovaly. Je to patrné z následujícího:

* Úsek Ratibořska a Kladska až k oblasti Waldenburské: Šlo o Hlubčicko až k historickým hranicím Moravy, dále po řekách Pštině a Odře, které k ČSR mělo připadnout již na podkladě versailleské mírové smlouvy, nakonec ale připadlo Německu. Průběh dosavadních hranic ohrožoval komunikaci Opava - Krnov. Také Kladsko požadovala ČSR z historických a strategických důvodů již na mírové konferenci v roce 1919. Jeho přivtělení, jak potvrzuje informace a situační materiál, bylo plánováno i druhým odbojem v roce 1939, který v důsledku zesílené aktivity německé státní policie musel být v prosinci 1939 odvezen zahraničními pracovníky odboje do bezpečí. Dále pak samostatně tento návrh rozpracovával kartograf J. Mašek. V roce 1944 dokončil místopisný masový náčrt Horního Ponisí - Kladska v měřítku 1:75 000, v němž rozpracoval české názvosloví (například jižně od města Kladska - označil městys Habelswert jako Havlova Bystřice, dnes Bystrzyca Klodzka ap.), pro orientaci vypracoval k mapovému náčrtu i průsvitku s německým názvoslovím.

* Úsek německý až k rakouským hranicím: Komise se shodla, že nepřijme návrh na korekturu hranic, která by zahrnovala celou Lužici. Hraniční čára měla být vedena tak, aby sestupovala na severní svah pohraničního pohoří - k Československu by připadla oblast města Waldenburgu s okolím, Žacléřská kamenouhelná pánev, Gotesberg, Landeshut, železniční uzel Hirschberg a železnice Žitava - Nová Paka. Návrh na korekturu obsahoval i často frekventované požadavky na zarovnání zářezu do území Čech, podél řeky Jizery, mezi Jizerskými horami a Krkonošemi, a také přeložení hranic z Krkonošských hřebenů, aby hřebenová cesta byla na československém území.

* Úsek rakouský: Komise vyslovila pochybnosti o možnosti vznesení navrhovaného požadavku a požádala autory o jeho další zkoumání. Naopak doporučila, rektifikaci hranic západně od Dolní Vltavice, kde hranice probíhaly až do údolí řeky Vltavy, a jakékoli úpravy na toku byly vyloučeny. Zájem byl i na získání Líčovska mezi Novobystřickým výběžkem a Českými Velenicemi, které bylo požadováno již v roce 1919. Korekce hranic se rovněž předpokládaly v úsecích: jindřichohradeckém a břeclavském, aby řeka Dyje byla svými oběma břehy na československém území, aby bylo získáno přímé spojení České Velenice - Laa - Zahlen - Hohenau. V souvislosti s uvažovaným projektem labsko-odersko-dunajského průplavu komise doporučila vést hranice tak, aby řeka Morava šla výlučně po československém území.

* Na Slovensku: Rekfitikace hranic se týkala rozšíření bratislavského předmostí v Petržalské oblasti, vůči Rakousku a Maďarsku a údolí Ipľu na jeho levém břehu až po rozvodí. S ohledem na železniční spojení se požadovalo vyrovnání hranic v úseku Čata - Šahy - Balašské Ďarmoty a získání města Banréve. V úseku jižně od Košic se úprava hranic vztahovala na úsek mezi Hydosnemety a Novým Mestom pod Šiatorom až po železnici vedoucí z Miskolce do Košic. Hranice měly být vyrovnány na Tisu tak, aby města Pácin, Risce a Sátoraljaújhely připadly ke Slovensku, a byla zabezpečena železniční trať Čop - Sátoraljaújhely. Tím by Slanské vrchy připadly ke Slovensku.

* Uvažovalo se také o variantě československého požadavku na Horní Slezsko. Zásadně měl být odmítnut případný nátlak na československou vládu, aby se přistoupilo k rektifikacím hranic na Těšínsku, v neprospěch ČSR.

* Obdobně jako pro mírovou konferenci v roce 1919 měla i v tomto případě československá strana připraveno několik částí území pro kompenzaci, což nelze zaměňovat za kompaktní území pro sudetské Němce, diskutované mezi Němci v době londýnského exilu. Ke kompenzaci byly nabízeny tyto lokality:

* -Ašský výběžek

* -Šluknovský výběžek

* -Frýdlantský výběžek severně od Jizerských hor bez částí, které zeměpisně spadají do Čech.

* -Část politického okresu Frývaldovského - město Rývaldov a lázně Gräfenberg by zůstaly ČSR.

Výběr návrhů požadavků byl značně složitý, neboť narážel na střet

zájmů mnohých skupin. Návrhy často neodpovídaly Benešovým zásadám.

Článek pochází z komunistických novin Haló noviny z 8. prosince 2003, (kz) viz http://halonoviny.cz/index.php?id=40143

ZEMĚ KLADSKÁ - MALEBNÁ KRAJINA

Země kladská, nazývaná též Kladským výběžkem či Kladskem - podle stejnojmenného města ležícího uprostřed, je malým světem uprostřed hor. Jakmile překročíte hluboké údolí Kladské Nisy u Barda, s překvapením spatříte další, rovnoběžně položená horská pásma, lemující obzor ve vzdálenosti několika desítek kilometrů. Ocitnete se v uzavřené krajině, připojené k Dolnímu Slezsku jak předsíň s okny do zahrady. Na každém kroku cítíte, že ačkoli sever Evropy zůstal již za vámi, jižní hranici jste dosud nepřekročili.

Kladská kotlina spolu s horami, které ji ze všech stran obklopují, patří do pásma středních a východních Sudet. Od západu k jihu ji lemují hřebeny Suchých, Stolových, Orlických a Bystřických hor, ve směru jihovýchodním hory Zlaté a Bělské spolu s Kladským Sněžníkem, a severní hranici kotliny tvoří hřebeny Bardských a Sovích hor. Historie tohoto kraje byla bouřlivá. Po staletí se zde mísily vlivy české, rakouské, německé a polské kultury. Lidé, kteří zde dnes žijí, pocházejí z různých míst a různé jsou i jejich charaktery: jsou pracovití, houževnatí, svědomití, ale i milosrdní..., veselí a šťastní.

Čtrnáct měst a obcí kladského okresu: Bystrzyca Kłodzka, Duszniki Zdrój, Kłodzko (město a obec), Kudowa Zdrój, Lądek Zdrój, Lewin Kłodzki, Międzylesie, Nowa Ruda (město a obec), Polanica Zdrój, Radków, Stronie Śląskie a Szczytna obklopuje malebné okolí: vysoké kopce s dalekými výhledy, podivné skalní útvary, šumící vodopády, romantické zříceniny, historické budovy, zajímavé průmyslové objekty. Každá z kladských obcí nabízí něco jiného, atraktivního i záhadného.

KRAJEM LÉČIVÝCH PRAMENŮ
Toužíte-li po klidu, čisté přírodě a pocitu sounáležitosti s ní, pak musíte navštívit Kladsko, které díky své výjimečné poloze, přírodním i kulturním památkám, bohatým zdrojům léčivých vod, blízkosti hranice a pohodlnému dopravnímu spojení patří z hlediska turistiky i lázeňství k nejvyhledávanějším oblastem v Polsku.
Nabídka ubytování v Kladském výběžku je velmi široká. K dispozici jsou objekty různého standardu, od rodinných penziónů s domácí kuchyní až po luxusní hotely. Najdete zde rekreační střediska, ve kterých můžete strávit dovolenou s rodinou nebo přáteli, uspořádat konferenci, školení či seminář pro své obchodní partnery, a vaše děti sem mohou přijet na výlet, zimní prázdniny, školu v přírodě či letní tábor.

Příroda Země kladské
Kladsko je krajem plným nádherných výhledů, horských stezek, stavebních památek, životadárných minerálních pramenů i specifické flóry a fauny. Zaujme vás v každém ročním období. Čeká na vás mnoho značených turistických tras, které můžete projet autem, autobusem či na kole, a nebo jednoduše projít pěšky.
Zveme vás na výlet do Stolových hor, v nichž poznáte neobvyklou, pohádkovou krajinu, plnou roztodivných skalních útvarů, soutěsek, labyrintů a balvanů připomínajících zvířata či lidské postavy. Největšími atrakcemi Národního parku Stolové hory jsou bezpochyby dvě skalní bludiště na Velké Hejšovině (Szczeliniec Wielki) a v Bludných skalách (Błędne Skały).
Také můžete vystoupit na nejvyšší horu Kladska - Králický Sněžník, spatřit hučící vodopád na říčce Wilczka či navštívit pohádkovou zahradu - Ogród Bajek v Międzygórzu.
Medvědí jeskyně nedaleko Kletna vás okouzlí nádhernou krápníkovou výzdobou.
Lesní cesty a vyhlídky v chráněném území Sovích hor a v Bystřických horách jsou po celý rok oázou klidu a pokoje. V zimě poslouží jako vynikající lyžařské trasy.

Kladské lázně
Kladsko je oblastí s největším výskytem léčivých a minerálních vod v Polsku. Minerální prameny (kyselky, radioaktivní, hypotermální fluoro-sirnaté vody, minerální vody gauberského typu) jsou využívány k léčebným kůrám. Působí zde i tři stáčírny minerálních vod: Staropolanka, Długopolanka a Mineral.
V pětici kladských lázních se může současně léčit více než 12 tisíc pacientů. Celková ubytovací kapacita překračuje 20 tisíc lůžek různého standardu v moderních hotelích, penziónech, sanatoriích, horských chatách a turistických ubytovnách.

Do kladských lázní po staletí přijížděli četní hosté. Podél jižní hranice Stolových hor vyvěrají bohaté prameny železitých kyselek, díky kterým zde vznikla známá lázeňská města: Duszniki Zdrój, Kudowa Zdrój a nejmladší z nich - Polanica Zdrój. Na východním okraji Země kladské, v místě výskytu fluoro-sirnatých a radonových vod, leží nejstarší lázně v Polsku - Lądek Zdrój, jejichž chloubou je léčebné zařízení Wojciech, postavené podle vzoru tureckých lázní. V centrální části regionu se nachází nejmenší z kladských lázeňských středisek - Długopole Zdrój.

Aktivní odpočinek v Zemi kladské
Rádi bychom vám ukázali kouzlo pěší turistiky, cykloturistiky a jízdy na lyžích horskou přírodou Kladska. Dáváte-li přednost jízdě na kole, doporučujeme vám pobyt v Polanici, kde působí přední klub horské cyklistiky. Zdejší trasy využívají členitost terénu, vedou po lukách, lesích i mezi skalami.

Také lyžaři mají v Kladském výběžku vynikající podmínky pro svůj oblíbený sport, zejména ve středisku zimních sportů Czarna Góra v Sienné, v Zieleńci a Spaloné. Začátečníci i pokročilí mohou absolvovat lyžařský kurz pod dohledem zkušeného trenéra. Rekreaci v Kladsku můžete spojit s krátkým výletem do Prahy nebo Vídně - do těchto měst je odtud blíže než do Varšavy.

Kultura a památky Země kladské
Kladsko je regionem plným turistických atrakcí. Jsou tu hrady, zámky, tvrze, starobylé město Kłodzko s bývalou vojenskou pevností a sítí podzemních chodeb, sbírky a výstavy v regionálním muzeu, historická papírna v Dusznikách, Muzeum zápalek v Bystzyci Kladské, skanzen a kostnice v Kudowě, Hornické muzeum v Nowé Rudě a mnoho dalších zajímavostí.

Z poutních míst jmenujme alespoň kostel Matky Boží Sněžné na hoře Igliczna či baziliku Matky Boží Královny Rodin v dolnoslezském Jeruzalémě - Wambierzycích.
Na svých cestách po Zemi kladské nesmíte vynechat vojenskou pevnost ve Stříbené Hoře (Stebrna Góra), Bardo s proslulou bazilikou v údolí Kladské Nisy, ani staré hornické městečko Złoty Stok s veřejnosti zpřístupněným bývalým zlatým dolem.

http://sweb.cz/tyras/kladsko/index.html

14.12. 1998 - O Zemi Kladské MF Dnes
Kladsko: český kout Polska 

Je to "české" Polsko, a pro někoho možná i vůbec nejbližší cizina, místo, které po staletí patřilo k Českému království a bylo Čechy osídleno. Kladsko, Kladské knížetství, kotlina mezi Orlickými horami a Slezskem, zmiňované už Kosmasem, si i poté, co bylo v polovině osmnáctého století dobyto a připojeno k Prusku udrželo český ráz, i díky tomu že se zde udržela početná česká menšina. Ta téměř zanikla až po druhé světové válce, kdy se její zbytky přestěhovaly po záboru Kladska Polskem do Čech. 


Přesto i dnes mají mnohá místa v Kladsku důvěrně český ráz a v severozápadním cípu Kladska v okolí Vambeřic (Wamberzic) v "českém koutku" lze ještě několik desítek česky mluvících starousedlíků. Vzpomínky na tamní svéráznou kulturu se uchovaly i v pohádkách, které zde nasbíral například známý etnograf Josef Štefan Kubín.
Český ráz si do dnešních dnů uchovalo i stejnojmenné hlavní město oblasti Kladsko, polsky Klodzko. Dnes třicetitisícové město je především cílem nájezdů českých nákupních turistů, předvším díky nimž ve městě prosperuje nezvyklé množství obchodů. Jejich škála je takřka úplná, od značkových obchodů až po "výhodné" nákupy na tržišti. Čeština funguje jako univerzální dorozumívací jazyk a koruna je plně konvertibilním platidlem, které se, pokud se spokojíte s mírně nevýhodným kursem deset ku jednomu zlotému, nemusíte ani obtěžovat vyměňovat v jedné z četných směnáren.
Kladsko je však také starobylým městem. Obě nejvýznamnější památky města - ranně gotický kostel Nanebevzetí a stejně starý most, mají české kořeny. V kostele je náhrobek jeho zakladatele, pražského arcibiskupa z doby panování císaře Karla IV. Arnošta z Pardubic. Gotický most bývá často vydáván za zmenšeninu pražského Karlova mostu - podle pověsti si právě na něm jeho budoucí stavitelé vyzkoušeli techniky, které pak použili na své mnohem větší stavbě v Praze. Podobnost s Karlovým mostem podtrhly i barokní sousoší.
Jednou z největších turistických atrakcích jsou katakomby pod středověkým městským jádrem i v mohutné pevnosti nad městem. Ta připomíná Kladsko bylo do středověku důležitým opěrným bodem chránícím vstup do Slezka z jihu a do Čech od severu.
Pevnost, která vznikla v sedmnáctém století na místě středověkého hradu byla za svoji historii dobyta jen jednou - pruskými vojsky v polovině osmnáctého století. Po roce 1877 složila jako vězení, za druhé světové války měli Němci ve zdejších mnoho kilometrů dlouhých katakombách zbrojní továrnu.
Na konci války byla část podzemních prostor, které vedly až daleko za město, zatopena a zavalena, údajně i proto, že zde nacisté ukryly poklady nakradené za války.
V současnosti jsou jak katakomby pod městem, tak pevnostní chodby částečně otevřeny pro veřejnost. Pevnost, která zůstala prakticky ve stavu z osmnáctého století, patří podle historiků k nejlépe zachovaným stavbám svého druhu. Městská trasa podzemím Kladska, která začíná nedaleko nábřeží Nisy a vede středověkými katakombami pod centrem je dlouhá přes šest set metrů.
Vedle svého "hlavního města" nabízí Kladsko i mnoho dalších zajímavostí a atrakcí - jak v zimě, tak v létě. Zdejší lyžařské terény, především na severních svazích Jizerských hor v okolí Zieleniece patří k nejlepším v Polsku, ovšem nikoli pokud jde o množství sjezdovek. Nenarušenou přírodu pro turistické tůry zase nabízí polská strana Jeseníků. Hned za hranice, u lázeňského městečka Kudowa-Zdroj začíná pásmo pískovcových skal, podobných Českému ráji, nebo Hřensku. Ze starobylých měst Kladska stojí za návštěvu určitě již zmiňované Vambeřice s barokním klášterem a proslavenou křížovou cestou, na níž je ato padesát kapliček, křížů a soch. Středověký ráz si také uchovalo centrum Kladské Bystřice (Bystrzyca Kladska), ležící jen několik kilometrů od města Kladsko.

JAK SE TAM DOSTAT: Nejsnadnější přístup do Kladska je přes Náchod. Pokud nemíříte za nákupy, vyhněte se sobotám, kdy se na hranicích tvoří dlouhé fronty. Největší tržiště, orientovaná výrazně na Čechy, jsou ve městech Kudowa-Zdroj a v Kladsku.


LUBOŠ PALATA

převzato z www.idnes.cz

linky:

http://sweb.cz/tyras/kladsko/index.html

http://republika.pl/czelkj1/

http://www.powiat.klodzko.pl/language/czeska.htm

Polsko-československá unie 1939-1943


Polsko, Česko a Maďarsko jsou členy NATO. Dává jim to pocit národního i státního bezpečí. Možnost vstupu těchto zemí – a doufejme, že v budoucnosti i jiných středoevropských zemí – se naskytla po roce 1989, ale rohhodly o tom dějiny – jejich tragika. Tyto země se snažily v minulosti zvítězit nad svým historickým fatalismem. Jedním ze zajímavých podnětů v této oblasti byla myšlenka povolání polsko-československé a středoevropské unie, myšlenky, která vznikla během II. světové války, která se měla přičinit také o vojenskou integraci. Jak to tedy začalo – odevzdejme slovo historikovi.

Střední Evropě nevelkých států začalo hrozit ve třicátých letech velké nebezpečí – na jedné straně hitlerovského Německa a na druhé – Sovětského svazu. I přes toto nebezpečí nedošlo ke koordinaci ani společných zájmů, ani společného postupu těchto států. Politické rozpory a zastaralé antagonizmy byly mezi nimi příliš veliké. Teprve obsazení Československa Německem v březnu 1939 a poté napadení Polska v září 1939 nejdříve Německem a poté Sovětským svazem přinutily exilové orgány Polska a Československa k velmi těsné spolupráci, více – začalo se uvažovat o vytvoření po válce federace nebo konfederace těchto států. Tento polsko-československý svazek měl být počátkem širší středoevropské federace či konfederace, sahající od Baltského moře po Jadran a Černé moře. Polsko-československý svazek, a později širší, středoevropský měl zabezpečit tyto země tak, aby byly silné, měly sílu před opětovnou agresí ze strany Německa nebo Sovětského svazu anebo obou těchto velmocí najednou, měl jim umožnit provádět nezávislou mezinárodní politiku a současně vytvořit podmínky pro utvoření společného hospodářského trhu obou zemí a dále stvořit jak nejtěsnější ekonomickou, kulturní, politickou a vojenskou vazbu. Měl tedy vzniknout politicko-hospodářský a vojenský blok v podobě federace nebo konfederace, který měl být něčím takovým – je-li to možno porovnat – jako je dnešní Evropská unie. Tento blok měl jak nejtěsněji spolupracovat se západními zeměmi, které – jak se tehdy soudilo – budou rovněž hledat nějakou formu politické, hospodářské a vojenské integrace – integrace atlantické. Konečným cílem pro politiky projektující středoevropskou unii měla být zintegrovaná celá Evropa – kromě Sovětského svazu, který vzhledem k komunistickému zřízení a také obrovské ploše země rozprostírající se v Evropě i Azii a dále k odlišnosti národů a kultur a jejich civilizační úrovně měl být mimo zintegrovanou Evropu, také kromě Velké Británie, která tvořila Britské společenství, zahrnujíce velkou část světa. Největším problémem v těchto plánech bylo Německo, země ležící uprostřed Evropy, která zahájila I. i II. světovou válku. Myšlenka celoevropské unie zesílila po I. světové válce – za účelem zabránění nové válce v Evropě. Byly tvořeny její projekty, do nichž se angažovaly takové státy, jako např. Francie. Ale když se v Německu dostal k moci Hitler a současně Stalinova politika směřující k destabilizaci kapitalistické Evropy a její oslabení, to vše mařilo myšlenku a velké plány evropské integrace. Prostě Hitler a Stalin jim překáželi svými imperialistickými cíli.

Kdy došlo k prvním oficiálním jednáním?

K prvním jednáním ohledně utvoření nového svazku polsko-československého mezi exilovými vládami došlo už v listopadu a prosinci roku 1939. Od samého začátku koncepci polsko-československého a středoevropského svazku podporovaly Velká Británie a Spojené státy, zvláště pak Velká Británie, která soudila, že rozdrobněná střední Evropa se neubrání v budoucnu před Německem a SSSR a bude zdrojem dalších napětí a konfliktů na evropském kontinentu. Kromě toho myšlenka polsko-československé a středoevropské unie, která měla být prvkem širší, celoevropské integrace, byla v propagandě britské vlády využívána jako alternativa pro sjednocenou germánskou Evropu, kterouž to koncepci hlásal Hitler a snažil se ji realizovat cestou podmanění si států. Po prvních polsko-československých jednáních a dohodách byl povolán polsko-československý koordinační výbor a celá řada smíšených výborů, které měly připravit podklady pro polsko-československý svazek v oblasti politické, ekonomické, vojenské, kulturní, osvětové apod. Na polské straně vznikl politický výbor předsednictva vlády, který v květnu 1941 předložil projekt ústavy budoucí polsko-československé unie. Předtím – a bylo to 11.listopadu 1940 – u příležitosti kapitulace Německa v I. světové válce a ve dni, kdy Polsko slavilo svou nezávislost – vydaly polská a československá vláda společné Polsko-československé prohlášení, v němž bylo m.j. napsáno, že „ Polsko a Československo, které uzavírají jednou provždy období starých nevraživostí a sporů, s přihlédnutím ke společným základním zájmům, jsou rozhodnuty po ukončení války uzavřít spolu jako nezávislé a suverenní státy těsnější hospodářský a politický svazek, jenž by byl základem nového pořádku ve střední Evropě a zárukou jeho trvalosti“.

Jaký byl další osud této myšlenky?

K polsko-československé federaci či konfederaci nikdy nedošlo. V létech 1941 a 1942 vystoupil proti tomuto plánu velmi vehementně Stalin, který plánoval podřízení si přinejmenším této části Evropy, protože měl přece zálusk na Francii a Itálii. Velmi silný nátlak Stalin vyvíjel na československého prezidenta, dr. Edvarda Beneše, aby upustil od myšlenky utvoření unie s Polskem. A Beneš pod nátlakem od té myšlenky opravdu upustil k velké nespokojensoti polské strany. V květnu 1943 jednání s Polskem ohledně unie ze strany Benešovy vlády byla přerušena a v prosinci téhož roku Beneš podepsal dohodu se Stalinem. Pod Stalinovým nátlakem ustoupily od podpory polsko-československé unie také Velká Británie a USA. Dnes ta myšlenka středoevropské unie a tradice snah o její uskutečnění především v oblasti polsko-československých vztahů, může sloužit zvláště v intelektuální rovině, ale také i v propagandové, na jedné straně v procesu integrace Polska, Česka, Maďarska, Slovenska a jiných zemí s Evropskou unií , na druhé straně zase – na úrovni regionálního sblížení středoevropských národů a států. Někdy se zdá, že ta idea a ta tradice jakoby dnes neexistovala – jako by se na ni zapomnělo. A to jak v Polsku, tak i v Česku a na Slovensku. Diskutují o ní pouze historici z povolání a známá by měla být šířeji. Polsko, Česko a Maďarsko jsou už v NATO více jak dva roky. Další středoevropské země chtějí v Paktu být. A přece polsko-československá a středoevropská unie měla vytvořit silné, zintegrované vojenské síly, namířené proti velkým plánům agrese. A v této oblasti došlo k mnoha polsko-československým dohodám. Lze říci, že na tomto poli byla polsko-československá spolupráce nejplodnější. V polské a československé armádě na západě absolvovali stáže polští, čeští a slovenští vojáci a důstojníci. Společně se také zúčastnili bojů. Do těch tradic a zkušeností v rámci NATO bychom se měli vracet zvlášť přes hranice.

zdroj: Radio Polonia, URL: http://www.radio.com.pl/polonia/czeska_nato.asp?id=71

za informace zde shromážděné vděčím panu Markovičovi.