kodowanie ISO-8859-2

informace o Polsku

O Polsku

Panna Marie Częestochowská - symbol vypěté náboženskosti Poláků, které se však nelze divit. Marie je královnou, je potěšitelkou, je přímluvkyní - v současné nelehké situaci, kdy politická scéna se topí v bahně a životní podmínky jsou stále horší, se praktikující katolíci stále víc obracejí k tomuto symbolu víry, který již nejednou zachránil Polsko.

Polsko má problém

Polsko má problém. Dost velký problém. V jistém smyslu podobný, jako např. Česko nebo Slovensko, ale zdá se, že ten polský je opravdu veliký. Polsko má problém s vládou. Ta totiž neumí vládnout . Svou neschopnost předvádí v období nejméně vhodném – v období vrcholících příprav na vstup do Evropské unie. Vláda, která neumí vládnout, totiž namísto usilovné přípravy země na vstup se musí zabývat svým stranickým zázemím a sama sebou. Loňská zpráva o připravenosti země na vstup signalisovala veliké opoždění Polska – prý největší ze všech deseti kandidátů. Namísto dohánění opoždění však polská veřejnost je svědkem hašení politických požárů, které vláda či vládnoucí strana sama vzněcuje s dovedností zdatného podpalovače. 
Polská vláda je levicová – jde o koalici Svazu demokratické levice (SLD, je to nástupkyně komunistické strany) a Unie práce (levicová stranička v průzkumech balancující na hranici zvolitelnosti). Svou neschopností již dostihla a předstihla svou předchůdkyni – pravicovou vládu jež neexistující Volební akce Solidarity, která se v posledních volbách doslova propadla pod zem.

Zrovna se rozsypal státní rozpočet na tento rok – mimochodem parlament se k jeho schválení dostal až v lednu… Nejmenovaná osoba z ministerstva financí prohlásila: „jsme zděšení. Znamená to zhroucení se celého rozpočtu. Jeho splnění je velmi pochybné. Máme velmi závažný problém.“ Konkrétně šlo o to, že hlasy oposice byl schválen pozměňovací návrh přiznávající státním drahám dotaci ve výši 550 mil. zlotých. Tuto částku požadovaly odbory a vedení drah, neboť byly ohroženy regionální spoje. Odboráři kvůli tomu na podzim dokonce stávkovali. Sejm (dolní komora( zvětšenou dotaci nejprve schválil, ale senát pod nátlakem vlády odmítl. Jenže sejm,opět hlasoval pro onu velkou dotaci. Přesněji řečeno oposice hlasovala – a k ní se přidala malá stranička dosud patřící k vládní koalici. Vláda 23. ledna ztratila parlamentní většinu a prohrála velmi důležité hlasování. Onou pidistraničkou je PLD – Lidově-demokratická strana, ve které jsou odpadlíci z populistické Sebeobrany a poslanci vyhození za různé prohřešky z vládnoucího Svazu demokratické levice (SLD). Svaz je sice vyhodil (např. za prokázané dvojité hlasování), ale nic nepřekáželo tomu, aby v parlamentu nadále podporovali vládu. Nyní se PLD (čili deset poslanců!) vzbouřila – údajně jí šlo o další posty v struktuře moci. 

Před levicovou vládou je však mnohem těžší zkouška – prosazení reformy veřejných financí, čili tzv. Hausnerova plánu. Objektivně vzato taková reforma je navýsost potřebná, jenže vláda musela program (spočívající především v ostrých škrtech v sociálních výdajích) notně obrousit – jeho původní podoba, kterou navrhl ministr průmyslu Hausner, by totiž znamenala okamžitou politickou smrt SLD. Postkomunistům totiž věří stále méně voličů – ke konci loňského roku došlo k tomu, že dosud nejsilnější strana se v průzkumech veřejného mínění začala náhle potápět. Poslední výzkumy jí dokonce přisuzují třetí místo – za Občanskou platformou (liberální pravicí) a Sebeobranou (rolnické hnutí s notnou dávkou populismu) (15.1. PBS, Platforma – 26%, Sebeobrana – 18%, SLD-UP – 17%…). Voliči takto zareagovali na události loňského roku, ve kterém platilo heslo: den bez aféry je ztraceným dnem. Média odhalovala skandály jako na běžícím pásu – začalo to tzv. Rywinovou aférou, pak byl skandál s ministrem zdravotnictví a lékovou politikou, po něm přišla aféra s biopalivy, poté následovala Starachovická aféra, pak Aféra jednorukých banditů (herních automatů), etc. etc. Pro nedostatek místa není možné jednotlivé skandály zde vysvětlil. Ve všech hlavní roli hráli politici anebo podnikatelé více či méně spojení s vládnoucím Svazem demokratické levice. Skandály jsou společností vnímány jako vrchol ledovce – důkaz toho, že politika je netransparentní, že v Polsku vládne klientelismus, že bez korupce nelze nic zařídit. A v této atmosféře, kterou způsobila vládnoucí elita, nyní vláda přichází s tvrzením, že si všichni musí utáhnout opasky, sic bude zle. Hausnerův plán nemá šanci na společenskou akceptaci. Vláda již nedisponuje mandátem důvěry.

Není divu, že oposice se dožaduje předčasných voleb – ty by se měly dle jejích představ uskutečnit zároveň s volbami do evropského parlamentu, čili na přelomu jara a léta. Tomu se zuby nehty brání vláda i president Kwaśniewski (bývalý komunista). Zdá se, že nynější krisi ještě vláda nějak uhraje – konkrétněji: získá opět většinu v dolní komoře parlamentu. Pár koryt může rozdat, ale toto řešení má jednu vadu – je krátkodobé a nepočítá s eskalací nespokojenosti společnosti. K té nepochybně dojde nejpozději na jaře, kdy vstup do EU přinese zdražování a patrně také sankce (anebo nepřiznání dotací) EU v souvislosti s nesplněním podmínek vstupu. Pak polský problém bude ještě větší…
Vladimír Petrilák

480 miliard USD odškodnění pro Polsko?

V polském sejmu pravice vznesla otázku nevyplacených válečných reparací, které Německo stále dluží Polsku. Proto předložili návrh usnesení, v němž by parlament zavázal vládu, aby tato vymohla od Německa reparace patřící Polsku jakožto odškodné za druhou světovou válku.

Záležitost v tzv. prvním čtení dne 14. listopadu projednával zahraniční výbor dolní komory polského parlamentu.

Poslanec Czerwiński z Katolicko-národního hnutí poukázal na německé nároky týkající se majetku zabaveného po 2. válce na polském území. Prohlásil, že na to polská vláda nereagovala přiměřeně a proto by nyní měla otevřít otázku poválečných reparací. V této materii existuje Prohlášení vlády Polské lidové republiky z 23.8.1953, v němž se komunistická vláda zříká odškodnění, ale - jak zdůraznil poslanec Czerwiński - toto se rozhodně netýkalo celého Německa, leč pouze NDR, protože tehdejší NSR nebyla Polskem uznána. Znamená to, že ve vztahu k Německu jako takovému nárok stále existuje.

Navrhovatelé usnesení očekávají, že vláda vyčíslí výšku reparací, neboť v odborné literatuře se vyskytují různé údaje, dokonce i 480 miliard amerických dolarů. Podle poslance minimálním polským postojem by mělo být dosažení toho, aby se německá strana zavázala, že sama vyřeší majetkové nároky německých občanů vůči Polsku.

Tuto iniciativu ostře odsoudil poslanec Klich z Občanské platformy, který uvedl, že Postupimská konference tyto otázky vyřešila. Dále upřesnil, že polské právo poněmecký majetek na nynějším území Polska pojímá jako válečnou reparaci a tudíž i z tohoto hlediska je otázka dávno již vyřešená. Dle jeho soudu aktem z roku 1953 se Polsko zřeklo svých nároků vůči celému Německu.

Takové chápání problematiky přímo vyděsilo pravicové poslance. Antoni Macierewicz (Katolicko-národní hnutí) poznamenal, že rozhodnutí vlády z roku 1953 bylo učiněno pod nátlakem SSSR, nemá tudíž charakter mezinárodní smlouvy a není závazné.

Dodal, že se Polsko nalézá v obtížné právní a politické situaci ve vztahu k Německu zvláště po nálezu ústavního soudu v Karlsruhe z 1992. roku. Německá právní doktrína totiž majetkoprávní nároky vzniklé následkem poválečného vyvlastnění považuje po tomto nálezu i nadále za platné a polská strana je bude muset vzít v potaz.

Poslanec Janusz Dobrosz (nedávno opustil Lidovou stranu a vstoupil do Ligy polských rodin) o prohlášení z roku 1953 řekl, že nemá sankci ani Státní rady (tehdejší kolektivní hlavy státu) ani tehdejšího parlamentu.

Výbor se obrátí na znalce mezinárodního práva s žádostí o vyhotovení expertíz týkajících se reparací.

dle informace portálu Onet.pl zprac. V.Petrilák

Polský státní svátek